Březová v době buržoazní republiky
Prohlášení samostatného československého státu 28. října 1918 bylo v Březové a Olšovci přijato obyvatelstvem s velkým nadšením. Bohužel se z války nevrátilo 29 vojáků, kteří padli za zájmy Rakouska-Uherska. Poválečné období bylo pro obyvatele složité, chudá horská půda pod Lopeníkem nemohla březovany uživit, proto si museli hledat obživu řemeslnými výrobky, obchodem či zemědělskými pracemi ve světě. Dařilo se soukromým obchodníkům, kteří díky nedostatku mohli vykořisťovat dělníky a malorolníky.
Sedláci obhospodařovali půdu, chovali dobytek, chovali dobytek, který vychovali. Řemeslníci se snažili také po svém. Většinou doma provozovali devatero řemesel. V krušných letech pracovali v obci čtyři kováři, šest obuvníků, jeden stolař, jeden kolař, pekař, dva krojový krejčí. Šenkovalo se ve třech hospodách, nakupovalo se ve třech koloniálech a mlelo se ve třech mlýnech, také pro sousední obce. Postupně však jeden po druhém zanikly, poslední v letech 1950. Špatné pracovní podmínky doma, vyháněly občany za prací do světa, mnohdy přes oceán.
Co se týče politiky, stoupencům socialistických a komunistických idejí se v Březové velmi těžce tato politika prezentovala. Zabraňoval tomu tradiční, konzervativní způsob života na dědině. Tyto ideje přinášeli lidé pracující ve městě. pro odpor lidovců a agrárníků a také proto, že tito lidé přijížděli do obce pouze jednou za čas, nedošlo v Březové ani Olšovci za první republiky k ustanovení komunistické strany. Většina obyvatel se hlásila ke straně demokratické, nejsilnější byla strana lidová.
V roce 1929 byla hospodářská krize, která se nevyhnula ani naší obci. Zesílila žízeň po půdě a lidé v ní viděli mnohdy jediné východisko k přežití. Lidé se zadlužovali kvůli nákupu půdy. Mnohdy se bohužel stalo, že lidé neměli na zaplacení sluhů a směnek a přišli tak nejen o půdu, ale v různých případech i o střechu nad hlavou.
Kvůli špatné zdravotnické péči, umíralo v obci předčasně mnoho lidí, hlavně na tuberkulózu. Lékařská péče v obci nefungovala, lidé k lékaři museli chodit pěšky do Květné. Ve vážných případech přijel lékař k nemocnému. Takové ošetření bylo ovšem pro lidi velmi náročné. Tato situace se zlepšila v roce 1926, kdy bylo uzákoněno nemocenské pojištění.
Také školství zde nebyla věnována velká pozornost. Byla zde škola pro tři třídy, školní budova byla zchátralá. Po letitých dohadech se podařilo ke staré škole přistavět novou část a v roce 1922 se začalo vyučovat v rekonstruované budově. Lidé v kopanicích neměli možnost dát dětem vyšší vzdělání pro velkou odlehlost od kulturních středisek a z nedostatku finančních prostředků. kdo chtěl navštěvovat měšťanskou školu, musel chodit pěšky do Nivnice nebo na gymnázium do Uherského Brodu.
Přes všechnu těžkou dřinu, která doprovázela březovské obyvatele po staletí, uměli se i pobavit. V každé chalupě nechyběla alespoň jednou za rok zabijačka, se kterou byl spjat tzv. sviňský tanec, při kterém se zpívalo, tančilo a vládlo veselí v celé chalupě. Zvláště okázale se slavívala svatba. Různé tradice, zvyky a veselí se pořádali již tři týdny před svatbou. A samotný den probíhal po obřadu v duchu tance, jídla, zpěvu a veselí.
Kdo blíže nepoznal tyto lidi pod Lopeníkem, oděné v chudé haleny, kdo je znal jen z města, kam přicházívali na úřady, na soudy a na trhy, kde je často vídal opilé z pálenky, asi by ani neuvěřil,, že se v jejich duši skrývá dostatek místa pro dobro a krásu. A přece tomu tak bylo. Ukazovaly to vkusně upravené a vyzdobené chaloupky, , práce lidových umělců, bohatství lidových písní a starých krásných zvyků. To vše inspirovalo četné literáty a umělce, kteří se do kraje rádi vracívali.
(Březová, Dějiny obce pod Lopeníkem, r. 1980, autoři: Kukula J., Zemánek J., Zemek M.)