Spjevulenky

Spjevulenky. Dívčí sborek, folklorní soubor (je vůbec nutné takovéto zařazení?...). Nebudu tady psát o tom, jak dlouho Spjevulenky na Březové existují a jak dlouho, což je podstatnější, na Březové působí, nebudu psát ani o tom, na které regiony se Spjevulenky soustřeďují, kterou oblast zpracovávají (to mi přijde úplně nesmyslné), nebudu psát o členech, i když ti by možná za tu zmínku stáli – nicméně, o nich více na webu: spjevulenky.webgarden.cz. Chci nastínit smysl existence Sjevulenek. Smysl, který neustále hledám (tento text je tedy spíše jakýmsi zápisem v mém deníku, zachycením mého vlastního vývoje).

Našla jsem báseň. Hodí se sem víc než moje úvahy :

Cesta je daleká,
i když až po hříchu bláznivě krátká.
Jak rád bych se jednou vrátil zpět,
jak rád bych zas otevřel chatrná vrátka,
jak rád bych si vyslechl několik holých vět,
které by do ticha třeskly jak zátka.
Jitro se rozvolní, perlí a pění,
to je to,
co mi tak zoufale scházívá,
to je to, co tu je,
i když tu není.

„Jak rád bych se jednou vrátil zpět…“

Vrátit se zpět, kam vlastně? Nejde tady o nějaké ohromně velké skoky do historie. Jde o to vrátit se zpět sám v sobě, ve svém životě. Vrátit se do svého dětství, do svého mládí. Vnímat tak samozřejmě události kolem sebe, ještě stále trvající. Přetrvávající. A být účastníkem celého toho dění, být přenašečem. (Autor básně to možná myslel jinak, mně se to však teď hodí právě takto.)

Folklor. Co to je? Nechci si hrát ve 21. století na život počátku století předešlého. To je nesmysl. Možná je dnes větší „folklor“ začínající punková kapela. Možná ne. Co já vím. Slovo folklor je pro mě však jen koníčkem, stejně jako třeba judo.
Nikdy nepřestanu hledat význam toho, co dělám. Nicméně, jedno vím. Ráda se vracím zpět. Vzpomínám a chci vzpomínkám alespoň na půl hodiny vdechnout zase život…

Kateřina Gorčíková, především Březovanka