Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 5
DNES: 60
TÝDEN: 810
CELKEM: 630537

Aktuální teplota

23.5.2019 03:55

Aktuální teplota:

10,8 °C

Vlhkost:

88,4 %

Rosný bod:

9 °C

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Čagánkáré z Březové

Na moravsko-slovenském pomezí bývala odedávna bída domovem. Jenom dříví skýtaly hory dostatek, v němž našel chudý lid slibný zdroj obživy. A právě s tím je spojena sláva čagankárů z Březové, horské vesničky pod Lopeníkem.

Čagankáré patřili k charakteristickým místním řemeslníkům. Byli to výrobci holí, čaganů, které koncem minulého století vyráběla vesnická chudina v počtu klem dvaceti rodin. Jejich řada skrovných doškových domečků ve třech uličkách nad kostelem dostala název Zvadilov, protože docházelo z bídy k častým vaděnicím.

Čagany vyráběla celá rodina v malé izbičce po dlouhé zimní období. Pro dřevo na ně chodívali do vzdálených hlubokých lesů na Korytňansku, Straňansku i daleko za Boršice kradmo v noci, aby je hajní nezastihli při škodě. Z lesa se vraceli ještě za šera a s "nošú palic" na zádech. K tomu potřebovali mladé a rovné kmínky ponejvíce dubové, javorové i akátové, takže hajní měli oprávněný důvod ke stížnostem.

Tyto "palice" se nejprve napařovaly na ohništi pod otevřeným komínem, kde se v té době na dědině vařívalo. Napařené se hned ohýbaly na "soše", pevné dřevěné vidlici, zasazené v udusané zemi uprostřed izbičky, a ohnuté se zajistily vrbovými proutky. poté se sušily nad kachlovými kamny, pak škrabaly, vypalovaly, natíraly a nakonec jim lak dodal jemně žlutého lesku.

Hotových čaganů si výrobci napěchovali do pytle tolik, kolik si na svých cestách za prodejem troufali unést. Časem si čaganáré ulehčovali těžký úděl a pořídili si káru s dvěma koly, s kterou se vydali do světa. odcházeli pěšky, zpravidla dva kamarádi pospolu. Většinou využívali jarmarků ve městech po obou stranách Karpat, a aby něco vydělali, museli vést velmi šetrný život. Oblečeni bývali v březovském kroji, po domácku vyrobeném z ovčí vlny, spávali u dobrých lidí na venkově, ponejvíce ve stájích.

Zatím čaganárova rodina doma chudě hospodařila na několika arech políčka v trati Kalábová nebo nad Olšovcem. Tatíčkův návrat vždycky zavdával příčinu k velké rodinné radosti, neboť domů vedle jídla a dárků pro děti přinesl vítaného 10 až 30 zlatých.

Ty čagany byly opravdu zasloužené, neboť než s nimi čaganár vyšel do světa, zažil i s rodinou mnoho strachu. Na jednu takovou historku vzpomínal i čaganár Antonín Vacula. Bylo to na přelomu století, kdy se časně ráno dostavili ke starostovi dva hajní z boršic se dvěma četníky, aby vyšetřili velké škody, které v lese nastaly rubáním mlází. Starosta ale záměrně své občany chránil, snažil se hajné v domě nejdéle zdržet, zatímco jeho chasa čagankáry po dědině upozorňovala. Na Zavadilově a v Kútech nastal veliký shon. Palice i čagany kvapem ukryli. Mezitím starosta poslal pro policajta, načež se všichni vydali po domech. Nic ovšem nenašli. Starosta si svou ochranu náležitě vyúčtoval. Čaganárovy rodiny mu musely o žních zdarma kosit, svážet obilí a na podzim sklízet zemáky.

Čaganáré se v Březové udrželi ještě po převratě r. 1918, zkoušeli štěstí i v dobách krizových a teprve před 2. světovou válkou čagankárské řemeslo v Březové úplně mizí.

(Malovaný kraj, str. 17, rok vydání 1978, č.1)